Matka z cukru a oceli

Tak takhle nedefinuju sama sebe, ale je to název knížky, kterou jsem dnes dočetla. Podtitul zní degenerace, kterou na mně spáchalo mateřství. Autorkou je Tereza Boehmová.
Děkuji Ježíškovi, ale příště už asi žádné knížky o maminkování (jsem děsně nevděčný tvor, já vím, ale je to tím, že to je moje aktuální "zaměstnání/povolání" :) a ve svém "volném čase" potřebuju odreagování úplně jinými tématy (týkající se např. staromládenectví :) Nebo ne tenhle druh - sem tam bych pár postřehů, myšlenek podepsala, protože to bylo trefné, ale moc jich nebylo a nebo spíš ten styl mi tolik nevyhovoval. A nebo spíš jsem úplný mimoň, který se ještě pořád i na těch neobtížnějších věcech snaží vidět něco pozitivního a tahle knížka je na můj vkus až moc "trendy" - stejně jako Deník špatné matky (dárek předloni od tchýňky) nebo Malý tyran. Prostě na těhotenství nahlížejí všechny tyhle autorky jako na něco naprosto odporného, mimčo je zde popisované jako vypočítavý hajzlík (ne, že by to dětem v tomhle ohledu někdy nezapálilo) a mateřství jako takové jako naprostou ztrátu identity. Nějak mi to nesedí, v lecčems mi prostě chybí citlivost a citovost... a nebo se možná v dnešní době nenosí? Kdoví, možná ne. Nechci se prezentovat jako nějaká svatá, taky někdy holkám řeknu potvory, dostanou na zadek nebo prostě od nich prchám do divadel, za sportem, ale rozhodně v nich nevidím nepřátelé natož záludné tyrany.
Nikdy nevím, jestli dočíst knížku, která se mi nelíbí ani po 50 stránkách... ale tentokrát se to vyplatilo: téměř ke konci byla věta, která mi mluví z duše o mateřství: "Nečekala jsem, že to bude tak těžký a nečekala jsem, že to bude tak hezký."