Vor dem Tor
Vom Eise befreit sind Strom und Bäche
Durch des Frühlings holden, belebenden Blick,
Im Tale grünet Hoffnungsglück;
Der alte Winter, in seiner Schwäche,
Zog sich in rauhe Berge zurück.
Von dort her sendet er, fliehend, nur
Ohnmächtige Schauer körnigen Eises
In Streifen über die grünende Flur.
Aber die Sonne duldet kein Weißes,
Überall regt sich Bildung und Streben,
Alles will sie mit Farben beleben;
Doch an Blumen fehlts im Revier,
Sie nimmt geputzte Menschen dafür.
Kehre dich um, von diesen Höhen
Nach der Stadt zurück zu sehen!
Aus dem hohlen finstern Tor
Dringt ein buntes Gewimmel hervor.
Jeder sonnt sich heute so gern.
Sie feiern die Auferstehung des Herrn,
Denn sie sind selber auferstanden:
Aus niedriger Häuser dumpfen Gemächern,
Aus Handwerks- und Gewerbesbanden,
Aus dem Druck von Giebeln und Dächern,
Aus der Straßen quetschender Enge,
Aus der Kirchen ehrwürdiger Nacht
Sind sie alle ans Licht gebracht.
Sieh nur, sieh! wie behend sich die Menge
Durch die Gärten und Felder zerschlägt,
Wie der Fluß in Breit und Länge
So manchen lustigen Nachen bewegt,
Und, bis zum Sinken überladen,
Entfernt sich dieser letzte Kahn.
Selbst von des Berges fernen Pfaden
Blinken uns farbige Kleider an.
Ich höre schon des Dorfs Getümmel,
Hier ist des Volkes wahrer Himmel,
Zufrieden jauchzet groß und klein:
Hier bin ich Mensch, hier darf ichs sein!
(Johann Wolfgang von Goethe, Faust I)
15.3.12
Dnešní perličky (i ty hnědé :)
Eliška: "Mami, víš, že třeba v Anglii nemají vůbec žádná háčkovaná písmena?"
Verča: "Dítě od psa je čeně."
Barča: "Fuj" a šla mi ukázat několik zahněděných míst po bytě, protože si kalhotky s hnědým obsahem sundala UŽ cestou!!!!!!!! Aúúúúú!!!!!!!
Sem tam je to fakt humorné, jindy je nutné tahat smysl pro humor až někde z paty :)))
Verča: "Dítě od psa je čeně."
Barča: "Fuj" a šla mi ukázat několik zahněděných míst po bytě, protože si kalhotky s hnědým obsahem sundala UŽ cestou!!!!!!!! Aúúúúú!!!!!!!
Sem tam je to fakt humorné, jindy je nutné tahat smysl pro humor až někde z paty :)))
Trefné...
..."když se člověk dostane na rovinu, sám si postaví horu do cesty."
Příběhy tisíce a jedné noci
Příběhy tisíce a jedné noci
11.3.12
Verunka-In-linistka
Dnes se Verunka poprvé po venku proháněla na in-linech a fakt jí to šlo!!! Je to šikulka.
Vtipné, tenhle článek mi přišel včera z Rodiny a dnes jsme jeli na oslavu švagrových narozenin :)
A opravdu to bylo celkem fajn!!! Někdy to chce prostě se "jen" pozitivně přednastavit. Ale úryvky z knihy jsem u švagrovců vynechala :) asi bych byla za totálního blázna :)
Rodinné setkání nemusí být nuda
Děsí vás návštěvy u příbuzných? Patříte k těm, kteří říkají, že příbuzné si člověk nevybírá, a přemýšlíte, jak přežít oslavu švagrových narozenin?
Zvlášť, když strýc s tetou mají zanedlouho kulaté výročí svatby - o pravidelných návštěvách u rodičů ani nemluvě. Rodinná setkání však nemusejí být jen nudná povinnost, kterou je třeba absolvovat.
Povinnost je něco jako svěrací kazajka, ne moc dobře se v ní dýchá. Není divu, že „povinné“ návštěvy dopadnou většinou nevalně. V povinnosti není obsaženo tolik lásky jako v prostém „chtění“. Proč se sami dobrovolně takovou kazajkou sešněrováváme místo toho, abychom na celou záležitost začali nahlížet uvolněněji? Co činí z rodinných návštěv to nejvíce problematické? Je to skutečně to, co náš příbuzný řekl, udělal nebo neudělal, nebo to jsou spíše pocity, jaké v nás vzbuzuje naše hodnocení druhých?
Významný psycholog 20. století Carl Gustav Jung řekl, že na co se soustředíme, to se zvětšuje. Nebo použil ještě jiná slova: „Čemu odporujeme, to přetrvává.“ Máme tedy na výběr - buď se soustředíme na to, co se nám na našich příbuzných nelíbí, budeme o tom přemýšlet, budeme o tom hovořit a budeme příště očekávat opět jen to, co nám na nich vadí. Ejhle, příští rodinné setkání se kupodivu zopakuje ve stejném duchu. Opět jsme naštvaní, máme zkaženou náladu a vůbec jsme tam vlastně neměli chodit.
Máme však na výběr ještě druhou variantu - budeme si všímat toho, co se nám na druhých líbí, co na nich můžeme ocenit a obdivovat. Zastavíme tak koloběh potvrzování si a zvětšování tchánových či tetiných nedostatků ve vlastních očích. Přestaneme se zabývat tím, kým by měl dotyčný být a není, co by měl dělat a nedělá, a co by mohl dokázat, ale je tak líný nebo neschopný, takže to nedokáže. Co by se stalo, kdybychom si prostě všímali pouze toho, co nám imponuje a co dokážeme upřímně ocenit? Určitě bychom začali mít lepší pocit. A možná bychom si návštěvu i trochu užili a možná bychom se na tu další začali vlastně i těšit. Pro psychohygienu rodinných vztahů je klíčové přestat druhé kritizovat, hodnotit a posuzovat. Většinou si myslíme, že víme lépe, co by měl náš strýc nebo teta dělat jinak. Chceme, aby naše děti naplňovaly naše představy. Babičky a dědové jsou tací a makoví. A málokdy si uvědomujeme, že kritika je špatný stmelovač vztahů a že pokud máme potřebu tolik kritizovat, souvisí to hlavně s naší vlastní nespokojeností. V našem světě jsme zvyklí svalovat to, jak žijeme, na okolnosti nebo na druhé. Považujeme se za bezmocné cokoliv změnit, tedy i naše zaběhnuté rodinné vazby. Tady lze společně s Arthurem Schopenhauerem vykřiknout, že mnoho limitů, které si sami klademe do cesty, považujeme za limity okolního světa. Pokud budeme k sobě přistupovat s láskou a respektem, budeme tak snáze přistupovat i k druhým. Pokud jsem spokojený sám se sebou a se svým životem, přirozeně nechávám být druhé tím, kým jsou.
Co tam budeme dělat?
Lepší než babičku nechat vyjmenovávat, co měla za celý týden k obědu (jde nám přece o její zdraví!), je vzít ji na procházku. Na čerstvém vzduchu přijdeme všichni na příjemnější myšlenky. Také máme možnost povídat si o psíkovi, který nás právě očichal, nebo opětovat dětský úsměv nebo jen zkrátka obdivovat to, co je kolem nás.
Pokud z jakéhokoli důvodu nechceme nebo nemůžeme společně vyrazit ven, ať už na procházku, nebo do kavárny, pak je mnoho možností, jak si návštěvu zpestřit. Být tím aktivním článkem rodinné návštěvy je nejlepší prevencí proti nudě a otrávenosti, až naštvanosti: Pohovořit nad fotkami o starých zážitcích, zavzpomínat na ty milované, kteří již s námi nejsou, přečíst nějakou pasáž z knihy, která nás v poslední době oslovila, zahrát si stolní nebo společenskou hru. A už jen samotnou volbou témat můžeme průběh návštěvy směřovat tam, kde se cítíme dobře. Jak říká psycholog Thomas Moore ve své Knize o lásce a přátelství, existují v našich životech truhly, které by druzí neměli otevírat. Ničemu neslouží nahlížet jejich obsah. A tak nechme truhly zavřené, a naopak se bavme o věcech, které v nás vzbuzují pocit klidu a radosti. Thomas Moore nás i v jiných svých knihách nabádá k humoru. Apeluje na nás, abychom se nebrali tak vážně, abychom nebrali druhé tak vážně a abychom nebrali celý život tak vážně. Úlevné kouzlo humoru jistě známe každý sám ze své zkušenosti, proč si ho nedopřát i na rodinném setkání?
Pokud se rodinné návštěvy odehrávají v láskyplném duchu, představují pak rituály dodávající pocit soudržnosti a nevykořeněnosti. Zvláště pro děti se stávají velkou inspirací pro jejich vlastní budoucí rodinný život. Podle rodičů nemusí být sice pro děti dědečkovo nadávání na politiku to pravé, ale ony se tím také učí. Mohou se učit vzájemné toleranci a důvěře. A také se tím učí rozeznávat své životní vzory, co by se jim v jejich životě líbilo a co ne. Co by dělat chtěly a nechtěly. Setkávání s příbuznými je tak obohacuje.
Aby si neřekli…
Co si o mě rodina pomyslí? Musím se chovat tak a tak a musím říkat jen to, co si myslím, že chtějí slyšet, a pak je snad uspokojím. Pak snad konečně budou šťastní. Takové smyčky si sami pouštíme v hlavě a stylizujeme se do člověka, o kterém předpokládáme, že ho příbuzní přijmou. Ale každý své štěstí musí najít prvotně v sobě. Dokud v sobě nenajdeme odvahu být sami sebou, být přirození, neuhýbat, neschovávat se, nevymlouvat se, pak se těžko můžeme cítit dobře. Pak můžeme těžko vytvářet spokojené rodinné vztahy plné uznání, porozumění a podpory.
Na téma rodinných vztahů jsem krátce hovořila s Michaelou Podanou, ředitelkou Agentury Motivace, jejímž poselstvím, jak ona sama říká, je zdůrazňovat význam rodiny a lásky pro smysluplný život. Ve své agentuře pracuje převážně s lidmi středního a staršího věku a vždy je motivuje k laskavým rodinným vztahům, ať už k jejich vnoučatům, dětem či rodičům. Čerpá ze své vlastní bolestné zkušenosti, kdy ztratila maminku, když jí bylo třináct let. „Na střední škole jsem se vždycky zlobila na své spolužačky, když ošklivě mluvily o svých maminkách. V pubertě si myslely, že rodiče ničemu nerozumí a že jsou staří a pro jejich život nedůležití. Snažila jsem se jim otevřít oči, aby si uvědomily, že v rodičích mají ohromný dar. Mám úžasného tatínka, ale maminka mi přece moc chyběla. Pouto k rodičům je podle mého názoru jedno z nejsilnějších, a to by se mělo také odrážet v našich životech. Rodiče nám od malička věnují čas ve dne v noci, a i když se staneme dospělými a samostatnými, jsou neustále s námi ve svých myšlenkách a v přání toho nejlepšího. Myslím, že my děti bychom jim měly lásku a péči, kterou nám rodiče věnovali v našem dětství, oplatit stejnou měrou ve chvílích, kdy oni naopak více potřebují nás.“
Každý na rodinné vztahy pohlížíme z vlastního úhlu pohledu na základě svých zkušeností. Největší psychohygienou pro rodinné návštěvy a rodinné vztahy vůbec je, pokud se ve svém jednání necháme inspirovat tím, jakou rodinu si přejeme mít.
Literatura:
Jung, C. G. (2003). Duše moderního člověka. Praha: Atlantis Moore, T. (2007). Kniha o lásce a přátelství. Praha: Portál
Autorka je psycholožka a poskytuje soukromé psychologické poradenství ve FTN Praha
7.3.2012 Jitka Nesnídalová (Psychologie Dnes)
Rodinné setkání nemusí být nuda
Děsí vás návštěvy u příbuzných? Patříte k těm, kteří říkají, že příbuzné si člověk nevybírá, a přemýšlíte, jak přežít oslavu švagrových narozenin?
Zvlášť, když strýc s tetou mají zanedlouho kulaté výročí svatby - o pravidelných návštěvách u rodičů ani nemluvě. Rodinná setkání však nemusejí být jen nudná povinnost, kterou je třeba absolvovat.
Povinnost je něco jako svěrací kazajka, ne moc dobře se v ní dýchá. Není divu, že „povinné“ návštěvy dopadnou většinou nevalně. V povinnosti není obsaženo tolik lásky jako v prostém „chtění“. Proč se sami dobrovolně takovou kazajkou sešněrováváme místo toho, abychom na celou záležitost začali nahlížet uvolněněji? Co činí z rodinných návštěv to nejvíce problematické? Je to skutečně to, co náš příbuzný řekl, udělal nebo neudělal, nebo to jsou spíše pocity, jaké v nás vzbuzuje naše hodnocení druhých?
Významný psycholog 20. století Carl Gustav Jung řekl, že na co se soustředíme, to se zvětšuje. Nebo použil ještě jiná slova: „Čemu odporujeme, to přetrvává.“ Máme tedy na výběr - buď se soustředíme na to, co se nám na našich příbuzných nelíbí, budeme o tom přemýšlet, budeme o tom hovořit a budeme příště očekávat opět jen to, co nám na nich vadí. Ejhle, příští rodinné setkání se kupodivu zopakuje ve stejném duchu. Opět jsme naštvaní, máme zkaženou náladu a vůbec jsme tam vlastně neměli chodit.
Máme však na výběr ještě druhou variantu - budeme si všímat toho, co se nám na druhých líbí, co na nich můžeme ocenit a obdivovat. Zastavíme tak koloběh potvrzování si a zvětšování tchánových či tetiných nedostatků ve vlastních očích. Přestaneme se zabývat tím, kým by měl dotyčný být a není, co by měl dělat a nedělá, a co by mohl dokázat, ale je tak líný nebo neschopný, takže to nedokáže. Co by se stalo, kdybychom si prostě všímali pouze toho, co nám imponuje a co dokážeme upřímně ocenit? Určitě bychom začali mít lepší pocit. A možná bychom si návštěvu i trochu užili a možná bychom se na tu další začali vlastně i těšit. Pro psychohygienu rodinných vztahů je klíčové přestat druhé kritizovat, hodnotit a posuzovat. Většinou si myslíme, že víme lépe, co by měl náš strýc nebo teta dělat jinak. Chceme, aby naše děti naplňovaly naše představy. Babičky a dědové jsou tací a makoví. A málokdy si uvědomujeme, že kritika je špatný stmelovač vztahů a že pokud máme potřebu tolik kritizovat, souvisí to hlavně s naší vlastní nespokojeností. V našem světě jsme zvyklí svalovat to, jak žijeme, na okolnosti nebo na druhé. Považujeme se za bezmocné cokoliv změnit, tedy i naše zaběhnuté rodinné vazby. Tady lze společně s Arthurem Schopenhauerem vykřiknout, že mnoho limitů, které si sami klademe do cesty, považujeme za limity okolního světa. Pokud budeme k sobě přistupovat s láskou a respektem, budeme tak snáze přistupovat i k druhým. Pokud jsem spokojený sám se sebou a se svým životem, přirozeně nechávám být druhé tím, kým jsou.
Co tam budeme dělat?
Lepší než babičku nechat vyjmenovávat, co měla za celý týden k obědu (jde nám přece o její zdraví!), je vzít ji na procházku. Na čerstvém vzduchu přijdeme všichni na příjemnější myšlenky. Také máme možnost povídat si o psíkovi, který nás právě očichal, nebo opětovat dětský úsměv nebo jen zkrátka obdivovat to, co je kolem nás.
Pokud z jakéhokoli důvodu nechceme nebo nemůžeme společně vyrazit ven, ať už na procházku, nebo do kavárny, pak je mnoho možností, jak si návštěvu zpestřit. Být tím aktivním článkem rodinné návštěvy je nejlepší prevencí proti nudě a otrávenosti, až naštvanosti: Pohovořit nad fotkami o starých zážitcích, zavzpomínat na ty milované, kteří již s námi nejsou, přečíst nějakou pasáž z knihy, která nás v poslední době oslovila, zahrát si stolní nebo společenskou hru. A už jen samotnou volbou témat můžeme průběh návštěvy směřovat tam, kde se cítíme dobře. Jak říká psycholog Thomas Moore ve své Knize o lásce a přátelství, existují v našich životech truhly, které by druzí neměli otevírat. Ničemu neslouží nahlížet jejich obsah. A tak nechme truhly zavřené, a naopak se bavme o věcech, které v nás vzbuzují pocit klidu a radosti. Thomas Moore nás i v jiných svých knihách nabádá k humoru. Apeluje na nás, abychom se nebrali tak vážně, abychom nebrali druhé tak vážně a abychom nebrali celý život tak vážně. Úlevné kouzlo humoru jistě známe každý sám ze své zkušenosti, proč si ho nedopřát i na rodinném setkání?
Pokud se rodinné návštěvy odehrávají v láskyplném duchu, představují pak rituály dodávající pocit soudržnosti a nevykořeněnosti. Zvláště pro děti se stávají velkou inspirací pro jejich vlastní budoucí rodinný život. Podle rodičů nemusí být sice pro děti dědečkovo nadávání na politiku to pravé, ale ony se tím také učí. Mohou se učit vzájemné toleranci a důvěře. A také se tím učí rozeznávat své životní vzory, co by se jim v jejich životě líbilo a co ne. Co by dělat chtěly a nechtěly. Setkávání s příbuznými je tak obohacuje.
Aby si neřekli…
Co si o mě rodina pomyslí? Musím se chovat tak a tak a musím říkat jen to, co si myslím, že chtějí slyšet, a pak je snad uspokojím. Pak snad konečně budou šťastní. Takové smyčky si sami pouštíme v hlavě a stylizujeme se do člověka, o kterém předpokládáme, že ho příbuzní přijmou. Ale každý své štěstí musí najít prvotně v sobě. Dokud v sobě nenajdeme odvahu být sami sebou, být přirození, neuhýbat, neschovávat se, nevymlouvat se, pak se těžko můžeme cítit dobře. Pak můžeme těžko vytvářet spokojené rodinné vztahy plné uznání, porozumění a podpory.
Na téma rodinných vztahů jsem krátce hovořila s Michaelou Podanou, ředitelkou Agentury Motivace, jejímž poselstvím, jak ona sama říká, je zdůrazňovat význam rodiny a lásky pro smysluplný život. Ve své agentuře pracuje převážně s lidmi středního a staršího věku a vždy je motivuje k laskavým rodinným vztahům, ať už k jejich vnoučatům, dětem či rodičům. Čerpá ze své vlastní bolestné zkušenosti, kdy ztratila maminku, když jí bylo třináct let. „Na střední škole jsem se vždycky zlobila na své spolužačky, když ošklivě mluvily o svých maminkách. V pubertě si myslely, že rodiče ničemu nerozumí a že jsou staří a pro jejich život nedůležití. Snažila jsem se jim otevřít oči, aby si uvědomily, že v rodičích mají ohromný dar. Mám úžasného tatínka, ale maminka mi přece moc chyběla. Pouto k rodičům je podle mého názoru jedno z nejsilnějších, a to by se mělo také odrážet v našich životech. Rodiče nám od malička věnují čas ve dne v noci, a i když se staneme dospělými a samostatnými, jsou neustále s námi ve svých myšlenkách a v přání toho nejlepšího. Myslím, že my děti bychom jim měly lásku a péči, kterou nám rodiče věnovali v našem dětství, oplatit stejnou měrou ve chvílích, kdy oni naopak více potřebují nás.“
Každý na rodinné vztahy pohlížíme z vlastního úhlu pohledu na základě svých zkušeností. Největší psychohygienou pro rodinné návštěvy a rodinné vztahy vůbec je, pokud se ve svém jednání necháme inspirovat tím, jakou rodinu si přejeme mít.
Literatura:
Jung, C. G. (2003). Duše moderního člověka. Praha: Atlantis Moore, T. (2007). Kniha o lásce a přátelství. Praha: Portál
Autorka je psycholožka a poskytuje soukromé psychologické poradenství ve FTN Praha
7.3.2012 Jitka Nesnídalová (Psychologie Dnes)
10.3.12
Prdel je ZKRATKA od prdelky!
U večeře:
E: "Tatínek řekl už tři sprostý slova!!!"
P: "Cože já? Já ani žádný neznám!Co mi to vkládáš do úst?:)"
E: "Jojo, řekl prdel!"
P: "Já? Já ani nevím, co to je! :)"
E: "Prdel je ZKRATKA od prdelky!"
A pak už jsme se jen chechtali :)
E: "Tatínek řekl už tři sprostý slova!!!"
P: "Cože já? Já ani žádný neznám!Co mi to vkládáš do úst?:)"
E: "Jojo, řekl prdel!"
P: "Já? Já ani nevím, co to je! :)"
E: "Prdel je ZKRATKA od prdelky!"
A pak už jsme se jen chechtali :)
1.3.12
JEN matka
Předevčírem mi volala kamarádka, jak se uvidíme a ptala se, jak se máme... tak jsem to vzala ve zkratce a když jsem řekla, že jsem do čtvrtého semestru nepostoupila, tak se mě zeptala, jestli teda teď budu JEN matka?!?!
Ještě před pár měsíci bych se začala vehementně obhajovat a teď mě úplně neskutečně potěšilo, že jsem neměla vůbec potřebu jí líčit, že je fajn být aspoň trochu odpočatá, vyspalá, hodná na sebe i na své blízké, a jak je těžké se učit po večerech, když dítko trápí několik dnů a nocí kašel, pak onemocní další apod. ... a že to vlastně za chvilku skončí, když vezmou Barunku do školky a mě do práce... a že mi té školy je hodně líto, ale že už to nebylo udržitelné... prostě jsem na to neřekla nic a ani jsem jí samotné nepřipomněla, že tu svou vejšku studovala o několik semestrů dýl, že bydlela a ještě bydlí v bytě u rodičů, je o dva roky starší, nemá partnera ani děti...
Byla jsem na sebe hrdá, že se před ní ani neobhajuju ani jí nepřipomínám její "možnosti"....
Ještě před pár měsíci bych se začala vehementně obhajovat a teď mě úplně neskutečně potěšilo, že jsem neměla vůbec potřebu jí líčit, že je fajn být aspoň trochu odpočatá, vyspalá, hodná na sebe i na své blízké, a jak je těžké se učit po večerech, když dítko trápí několik dnů a nocí kašel, pak onemocní další apod. ... a že to vlastně za chvilku skončí, když vezmou Barunku do školky a mě do práce... a že mi té školy je hodně líto, ale že už to nebylo udržitelné... prostě jsem na to neřekla nic a ani jsem jí samotné nepřipomněla, že tu svou vejšku studovala o několik semestrů dýl, že bydlela a ještě bydlí v bytě u rodičů, je o dva roky starší, nemá partnera ani děti...
Byla jsem na sebe hrdá, že se před ní ani neobhajuju ani jí nepřipomínám její "možnosti"....
Jupíííííííííí
Ve věku, kdy se vlastní začíná řešit dětská patlovost a pediatři posílají děti na logopedii, to má Verunka za sebou - dnes ji slavnostně propustila paní logopedka ze své péče!!! (Tak už jen Barunka a je to :)
Jako odměnu si vybrala puzzle Kung Fu Pandy a přeřek, co si mi pak doma povedl se sem ani nedá napsat :)
Verča je šikulka a vlastně ji na to stačilo pár měsíců...
Jako odměnu si vybrala puzzle Kung Fu Pandy a přeřek, co si mi pak doma povedl se sem ani nedá napsat :)
Verča je šikulka a vlastně ji na to stačilo pár měsíců...
Další V-perličky:)
"Mami, v sokole jsme dělali kotrmelce na tý, víš co: tlustý žínce." (žíněnka :)
"Já bych jednou ráda měla muže, co má srandu pro humort."
"Já bych jednou ráda měla muže, co má srandu pro humort."
Ocházení
Tak stejnou cestou, jako teď chodí tolik dobrých zpráv o příchodech na svět dětí našich kamarádů, tak o smrti naší kamarádky a pozvánka na pohřeb přišla také sms... loučit se s ní na Vyšehradě bylo smutné, její muž statečně pronesl hrozně hezká slova a nějak si stejně neumím představit, že někdo tak plný chuti žít, humoru a síly tu není... Kristovy léta...
Jsou lidi, kteří jsou nenahraditelní a vlastně je hrozně fajn, že jsme měli je možnost na chvíli potkat, těšit se jejich přítomnosti.
Jsou lidi, kteří jsou nenahraditelní a vlastně je hrozně fajn, že jsme měli je možnost na chvíli potkat, těšit se jejich přítomnosti.
16.2.12
Labutí jezero po ráno, aneb naše kulturní probuzení :)
Předevčírem nás na horách probudilo šeptání: Eliška vyprávěla celé Labutí jezero Verunce, která s napětím poslouchala :)))
Eli totiž dostala od babičky Danky k 7. narozeninám lístek do Národního a byla z toho celá unešená (jen ji to trochu hatil kašel). Hodně se jí líbilo, že tam vůbec nemluvili :)
Eli totiž dostala od babičky Danky k 7. narozeninám lístek do Národního a byla z toho celá unešená (jen ji to trochu hatil kašel). Hodně se jí líbilo, že tam vůbec nemluvili :)
Bára mluví!
Eliška s Verunkou se dívali na nějaký souboj....a zeptala jsem se: "Holky, a to se vůbec nebojíte?"
Barunka mi naprosto jasně odpověděla: "Bojíme."
Uvidíme, jestli to bude její mluvící průlom :) a navíc se jí povedlo dnes usnout bez rodičů a úkolébavek!
Barunka mi naprosto jasně odpověděla: "Bojíme."
Uvidíme, jestli to bude její mluvící průlom :) a navíc se jí povedlo dnes usnout bez rodičů a úkolébavek!
Lyže+plenka=Barunka
Barča pokořila všechny rodinné rekordy a v Jizerkách s námi prostě lyžovala - ve svých 2 a 1/4 letech!!!!!!! Byla to fakt čistá radost, dostat Oskara nemůže být lepší pocit :) Nejvíc se jí líbilo nám ujíždět a hrozně se chechtala, když jsme jí chytili za kombinézu.
Eliška i Verunka jí hezky sestersky povzbuzovaly a já byla dojatá až na půdu. Obě mě pak přemluvily, že chtějí zkusit další červenou a pak výjezd čtyřsedačkou a fakt jsme si to užívaly - blbly jsme, dělaly jsme labutě na sněhu, jahodové knedlíky apod.
Taky jsme udělali výlet na vodopády Jedlová (kousek vláčkem a pak dva kilometry do kopce haldama sněhu, a dokonce bez fňukání), bobovali jsme a vůbec - nebýt toho, že Elišce zpočátku nebylo úplně dobře (zvracela ze soboty na neděli), tak to byly ideální zimní prázdniny (dokonce jsme měli i azuro, jen středa byl pekelný vítr).
A ještě nebýt smutné zprávy o Katekovi... nedokážu si to ještě ani představit, ani se s tím smířit. Je mi to tak líto... proč odcházejí lidi, kteří dokážou žít na 150%, nelitují se, nechtějí, aby je jejich okolí litovalo, jsou stateční a pozitivní????
Eliška i Verunka jí hezky sestersky povzbuzovaly a já byla dojatá až na půdu. Obě mě pak přemluvily, že chtějí zkusit další červenou a pak výjezd čtyřsedačkou a fakt jsme si to užívaly - blbly jsme, dělaly jsme labutě na sněhu, jahodové knedlíky apod.
Taky jsme udělali výlet na vodopády Jedlová (kousek vláčkem a pak dva kilometry do kopce haldama sněhu, a dokonce bez fňukání), bobovali jsme a vůbec - nebýt toho, že Elišce zpočátku nebylo úplně dobře (zvracela ze soboty na neděli), tak to byly ideální zimní prázdniny (dokonce jsme měli i azuro, jen středa byl pekelný vítr).
A ještě nebýt smutné zprávy o Katekovi... nedokážu si to ještě ani představit, ani se s tím smířit. Je mi to tak líto... proč odcházejí lidi, kteří dokážou žít na 150%, nelitují se, nechtějí, aby je jejich okolí litovalo, jsou stateční a pozitivní????
7.2.12
O klukovi, který neuměl zlobit
bylo představení, na které jsme dali lístky Verunce k svátku (navíc to dávali v přesně 7.2.) a Verunka byla nadšená z toho, že nemusí do školky a místo toho jde do divadýlka. Když jí během představení jedna loutka dala pusu, tak řikala, že to měla specielně k svátku :)
Jinak stále ještě řiká buding :)
Jinak stále ještě řiká buding :)
31.1.12
První vysvědčení
a plné samých jedniček - Eliška je naše jednička! :) Ája mě upozornila, že na druhé straně je napsané event. vyznamenání a světe div se, ono tam bylo! V první třídě! :)
22.1.12
Děvenky se nám vrátily z hor :)
A zaslechla jsem kus rozhoru:
V: "Tak to máš, Eli, průjem."
E: "Řiká se problém, ne průjem."
:)
V: "Tak to máš, Eli, průjem."
E: "Řiká se problém, ne průjem."
:)
4.1.12
Eliška
Tak první Elišky dilema: měla se rozhodnout, co se jí od Ježíška nejvíc líbilo. Prý zvažovala mezi termoskou a tkalcovským stavem (je to legrační, protože dostala mnoho jiných větších a cennějších věcí :) a na druhou půlku měli namalovat ve škole, co přejí do Nového roku ostatním lidem. Takže přepis Eliščiného vysvětlení:
- přeškrtnutá zbraň: žádné válčení
- srdíčko: láska
- Země: aby se nezvětšovala ozónová díra (vyprávění od paní učitelky na ní udělalo velký dojem)
- smajlík: dobrá nálada
- smajlík s velkou pusou: aby na sebe lidi nekřičeli a neřikali zlá slova
- zlodějova ruka se stovkama: aby nikdo nekradl
- čtenář za knížkou: aby bylo dost času na čtení
- těhotenské bříško: aby se kamarádům, co jim nejde miminko, už povedlo
- plavec: čas na sport
- kufr: hodně cestování
- přeškrnuté léky: zdraví.
Dojemné
Verunka si přála nějaký sportovní koníček a tak jsme zvažovali judo nebo sokola a ten to nakonec vyhrál. Jenže když jsme tam dorazily, tak se jí najednou nechtělo, měla jít totiž jako předškolačka sama a tak mě začala přemlouvat, že by vlastně hrozně ráda chtěla umět plavat a jestli spíš neodejdeme... snažila jsem se jí vysvětlit, že to chápu, že je to těžké být někde poprvé a ať to zkusí, a pak přišla neskutečná pomoc: v šatničce se začala převlékat Klárka z Verunčinných Želviček a bylo vyhráno. Klárka si totiž vzala svou roli zkušenější za svou a kdykoliv někam doběhly nebo doskákaly, tak vzala Verunku za ruku :) Verča nám naprosto blaženě mávala na balkón sokolovny a ještě celou večeři povídala, že je nadšená z toho velkého sokola :)
A dnes ráno byla zklamaná, že po školce nebude za sokol :)
A dnes ráno byla zklamaná, že po školce nebude za sokol :)
30.12.11
Ohlédnutí
Aktuálně: Barunka si začíná hrát s Eliškou a Verunkou (dnes poctivě dělala veverčí miminko ve veverčím pelíšku :), Verunka už skoro ovládá S a C (jen to sem tam aplikuje i v např. ve slově babicka :) a sem tam šoupne jazýček dál než má a tak si něj kapánek šlape, ale paní logopedka jí chválí), trochu si libuje ve "neslušných" slovech a testuje, co okolí na to (ještě, že odborná literatura to má za typickou fázi kolem pátého roku), taky oslavila páté narozeniny. Eliška je bystrá, sem tam až prostořeká a zkouší kolik drzosti je pro nás únosné. Zrovinka propadla dělání koberačků na stavu, takže možná je časem začneme prodávat do Indie :) - tam dětskou práci ocení :) Předvánoční čas jsme si nechali okořenit zánětem středního ucha Verunky, která to brala ale hodně statečně a vyhla se dokonce ATB. Na štědrý den jsme si užili kamarády, Kampu, svařák, bojovku Nerudovkou a vsuvku strachu o ztracenou Bětušku, pak slavnostní střídání stráží ve dvanáct, doma polívku, spánek a studenou večeři (příště si připravím hromádku oblečení i pro sebe :) a po procházce u nás naděloval Ježíšek... dětské nadšení z termosek bylo dojemné, stejně jako z knížek, hraček atd. A poprvé došlo i ke spiknutí Ježíška-Elišky a tatínka, takže jsem se mohla radovat z krásného poukazu (později doplním fotkou). Verunka nadšeně jezdila po bytě na kolečkových bruslích (k tomu měla šatičky) a zároveň řídila auto na dálkové ovládání. Eliška se nemohla odtrhnout od 3D hlavolamu a Barunka si nechtěla obléknout kuklu na lyže, protože se jí bála. Večer holčinky tradičně usínali pod stromkem ve spácáku a rozrušením jím to vůbec nešlo :)
25.12. jsme si užili LeMi, babidědu a mamku s Manfredem a bylo to moc fajn, všichni odjížděli až po jedenácté...
26.12. jsme ještě měli Blevické vánoce, kde jsme nechávali Eli, která odjela pak s Ájou a Marečkem na lyže, z lyžování chuděrka nic neměla, protože si tam hned následující den dala teplotku a já si pro ni jela (od té doby je jak rybka :) To jedno odpo bez Eli jsme si s VB :) udělaly výlet na Petřín a stmívající Praha byla božská... a holky v lanovce skoro vejskaly nadšením :)
A můj milý Petr? Hledá se... a já si připadám bezmocná, nemůžu mu moc pomoci a tak čekám, kterým směrem se vrhne. Každý si na to musí přijít sám a je tolik možností...
Včera jsem si telefonovala s kamarádkou, které se v létě narodil syn a když jsme jí vyprávěla, co vše je u nás nového a proč nebyl čas se vidět, tak jsme si skoro řikala, že nechápu, jak se to do toho půlroku vůbec vešlo...a nějak se víc a víc vkrádá myšlenka, že toho chci teď a tady od života nějak neskromně hodně, že chci být partnerka, maminka, kamarádka, studentka, čtenářka, že bych chtěla sportovat a že 24hodinový den mi prostě nestačí... naprosto se mi vymkla z rukou škola a tak se nějak smiřuju s myšlenkou, že tenhle stres asi už neutáhnu. Jen je mi líto, že mě ta škola tak baví, že cítím, jak mě lidsky posouvá dál, že o sobě zjišťuju plno věcí, o kterých jsem ani nevěděla a že ale je to tak za vysokou cenu (už asi ani neumím odpočívat, jsem vyčerpaná, vlastně i často nemocná), že kdybych si tenhle můj nejsoukromější plán odsunula o pár let, asi by se tak moc nestalo. Jen ještě zkusím tomu dát leden... třeba se mi to nějakým zázrakem povede... kdyby se tak ambice, radost z nových poznatků dali škrtnout, a nebo kdyby porodem prvního dítka nějak vymizely... bylo by to o tolik snažší... chce se mi brečet, ale vím, že je to pošetilé a že stejně nejsem dost vděčná, za to vše co mám. Ale jedno je jisté, hroutit se z toho nebudu a oproti té plačící mladičké studentce na fakultě mám tolik "front", kde mám příležitost k radosti, že je fajn, že nejsem závislá jen a jen na té škole. Jsem ráda, že jsem to vůbec zkusila, pár měsíců měla radost z vlastních pokroků, ale sem tam si říkám, jestli by nebylo lepší, kdybych ty přijímačky neudělala... byl by čas na focení, běhání, vymýšlení rekonstrukce, odpočinek a nepronásledovaly mě neustále výčitky, že bych se měla učit... proč mě to vůbec táhne vůbec ještě někam jinam? Proč se nedokážu radost z toho co mám právě teď? Jestli tohle někdy dokážu, stane ze mě fakt spokojený člověk... teď jsem hlavně unavená. Nejvíc sama ze sebe. V tomhle musí být staří fajn - člověk už se za ničím nepachtí a nad vším má víc nadhled... nebo aspoň doufám, že to tak bude. A taky mě trochu mrzí, že budu moci dát za pravdu těm, kteří mě na začátku zrazovali a řikali, že se to prostě nedá zvládnout...
Pořád věřím v pevnou vůli, jen musím uznat, že s tak málo hodinami spánku se to dlouho vydržet nedá...(ještě pořád nenastalo období, že by se Barunka v noci neprobudila a buď nevolala mamiko, nebo aby v průběhu noci nepřišla a pak stačí, když ještě k tomu onemocní Verunka nebo Eliška, nebo prostě mají špatné sny...).
Možná by bylo nejlepší si do nového roku přát víc spánku v kuse :)
A ještě malá úvaha k LeMi - jejich těhotenství je jednou z nejlepších zpráv tohoto roku.
A jsem hrozně ráda, že jsem se vrátila do Čech... bylo opravdu pozitivní vidět a zjistit, pro kolik lidí Havel byl a je hodnota...
25.12. jsme si užili LeMi, babidědu a mamku s Manfredem a bylo to moc fajn, všichni odjížděli až po jedenácté...
26.12. jsme ještě měli Blevické vánoce, kde jsme nechávali Eli, která odjela pak s Ájou a Marečkem na lyže, z lyžování chuděrka nic neměla, protože si tam hned následující den dala teplotku a já si pro ni jela (od té doby je jak rybka :) To jedno odpo bez Eli jsme si s VB :) udělaly výlet na Petřín a stmívající Praha byla božská... a holky v lanovce skoro vejskaly nadšením :)
A můj milý Petr? Hledá se... a já si připadám bezmocná, nemůžu mu moc pomoci a tak čekám, kterým směrem se vrhne. Každý si na to musí přijít sám a je tolik možností...
Včera jsem si telefonovala s kamarádkou, které se v létě narodil syn a když jsme jí vyprávěla, co vše je u nás nového a proč nebyl čas se vidět, tak jsme si skoro řikala, že nechápu, jak se to do toho půlroku vůbec vešlo...a nějak se víc a víc vkrádá myšlenka, že toho chci teď a tady od života nějak neskromně hodně, že chci být partnerka, maminka, kamarádka, studentka, čtenářka, že bych chtěla sportovat a že 24hodinový den mi prostě nestačí... naprosto se mi vymkla z rukou škola a tak se nějak smiřuju s myšlenkou, že tenhle stres asi už neutáhnu. Jen je mi líto, že mě ta škola tak baví, že cítím, jak mě lidsky posouvá dál, že o sobě zjišťuju plno věcí, o kterých jsem ani nevěděla a že ale je to tak za vysokou cenu (už asi ani neumím odpočívat, jsem vyčerpaná, vlastně i často nemocná), že kdybych si tenhle můj nejsoukromější plán odsunula o pár let, asi by se tak moc nestalo. Jen ještě zkusím tomu dát leden... třeba se mi to nějakým zázrakem povede... kdyby se tak ambice, radost z nových poznatků dali škrtnout, a nebo kdyby porodem prvního dítka nějak vymizely... bylo by to o tolik snažší... chce se mi brečet, ale vím, že je to pošetilé a že stejně nejsem dost vděčná, za to vše co mám. Ale jedno je jisté, hroutit se z toho nebudu a oproti té plačící mladičké studentce na fakultě mám tolik "front", kde mám příležitost k radosti, že je fajn, že nejsem závislá jen a jen na té škole. Jsem ráda, že jsem to vůbec zkusila, pár měsíců měla radost z vlastních pokroků, ale sem tam si říkám, jestli by nebylo lepší, kdybych ty přijímačky neudělala... byl by čas na focení, běhání, vymýšlení rekonstrukce, odpočinek a nepronásledovaly mě neustále výčitky, že bych se měla učit... proč mě to vůbec táhne vůbec ještě někam jinam? Proč se nedokážu radost z toho co mám právě teď? Jestli tohle někdy dokážu, stane ze mě fakt spokojený člověk... teď jsem hlavně unavená. Nejvíc sama ze sebe. V tomhle musí být staří fajn - člověk už se za ničím nepachtí a nad vším má víc nadhled... nebo aspoň doufám, že to tak bude. A taky mě trochu mrzí, že budu moci dát za pravdu těm, kteří mě na začátku zrazovali a řikali, že se to prostě nedá zvládnout...
Pořád věřím v pevnou vůli, jen musím uznat, že s tak málo hodinami spánku se to dlouho vydržet nedá...(ještě pořád nenastalo období, že by se Barunka v noci neprobudila a buď nevolala mamiko, nebo aby v průběhu noci nepřišla a pak stačí, když ještě k tomu onemocní Verunka nebo Eliška, nebo prostě mají špatné sny...).
Možná by bylo nejlepší si do nového roku přát víc spánku v kuse :)
A ještě malá úvaha k LeMi - jejich těhotenství je jednou z nejlepších zpráv tohoto roku.
A jsem hrozně ráda, že jsem se vrátila do Čech... bylo opravdu pozitivní vidět a zjistit, pro kolik lidí Havel byl a je hodnota...
PF 2012
Tak nový rok klepe na dveře a tak nezbývá všem a sobě popřát, aby se našla ta "pravá" míra: aby radostí i starostí, práce i zábavy bylo tak akorát, prostě přiměřeně, aby bylo dost příležitostí se vidět se svými milými blízkými a aby pro každodenní shon nescházel čas pro pozastavení se, posezení... jsme tu jen na chvilku a někdy pro své vlastní cíle opomíjíme to podstatné, a když to zmizí, ani nevíme, kdy a kde jsme to ztratili...
Přeju nám všem, ať v roce 2012 neztrácíme sami sebe.
Přeju nám všem, ať v roce 2012 neztrácíme sami sebe.
25.11.11
Než to zapomenu:)
Středeční dopoledne: Verunka ve školce, Eliška ve škole a Barunka z dětského pokojíku na mě volá: "Ájo!", a co jí odpoví unavená matka? No přeci:"Barunko, já nejsem Ája, já jsem babička!"
:))) asi potřebuju dovolenou :)))
Rodičovskou :)
A Petrovi, jako milovníkovi Nekonečného příběhu, se asi v dětství ani nezdálo o tom, že si jednou bude doopravdy hrát s Falcem: Verunka má totiž zase své "psí období" a hraje si na něj tak pětkrát denně, ale už jí nestačí být Čendou (já v tom vidí osobní růst - přeci jen je Čenda jezevčík :), ale je přímo Falco. No a po sobotní oslavě se u nás doma objevila papírový pytlík z Manufaktury a tak přišla na nápad, že bude "kakat" zmuchlaný papír a Petr ho tím pytlíkem po ní bude sbírat :)))))) No, nemáme nápadité dítko?! :)
Eliška včera přišla s nápadem Ježíškovi napsat o penízky na komín, aby tatínek mohl bezpečně topit v našich kachlových kamnech. Zkusit to můžeme :), ale raději jsem jí varovala, že Ježíšek penízky nenosí. Odvětila: "Škoda." (má pravdu :), škoda :)...
:))) asi potřebuju dovolenou :)))
Rodičovskou :)
A Petrovi, jako milovníkovi Nekonečného příběhu, se asi v dětství ani nezdálo o tom, že si jednou bude doopravdy hrát s Falcem: Verunka má totiž zase své "psí období" a hraje si na něj tak pětkrát denně, ale už jí nestačí být Čendou (já v tom vidí osobní růst - přeci jen je Čenda jezevčík :), ale je přímo Falco. No a po sobotní oslavě se u nás doma objevila papírový pytlík z Manufaktury a tak přišla na nápad, že bude "kakat" zmuchlaný papír a Petr ho tím pytlíkem po ní bude sbírat :)))))) No, nemáme nápadité dítko?! :)
Eliška včera přišla s nápadem Ježíškovi napsat o penízky na komín, aby tatínek mohl bezpečně topit v našich kachlových kamnech. Zkusit to můžeme :), ale raději jsem jí varovala, že Ježíšek penízky nenosí. Odvětila: "Škoda." (má pravdu :), škoda :)...
8.11.11
Podzim
Tak letošní podzim mi připadá opět poněkud náročnější... nejen, že si Petr řekl, že by to chtělo pracovní změnu (jsem ráda, nebyl už dlouho spokojený a chce to zase nové výzvy, nové lidi kolem sebe, no prostě "změnit vodu v akvárku" (autor P.K. :), Liška je prvňáček, Verunka chodí do nové školky a Barunka je prostě v bezvadným věku, kdy se cítí naprosto na všechno (vyleze i na vysokou palandu bez žebříku, chce si hrát naprosto se vším, co patří starším sestřičkám a pak je to prostě ničitelka)a pořád jí trápí atopický ekzém, já mám haldu povinností do školy, který nestíhám a navíc se mi nevyhla bronchitida+ATB (jako by nestačilo dvoje kuchání žil). Samo o sobě to není nic světoborného, dost věcí z toho je i pozitivních, ale dohromady se to prostě načte a sem tam by to chtělo aspoň trochu nudy :) Což je utopie a můžeme si za to sami :)
Barunčina nová slova: mamiko (to volá skoro pořád), tatíku, Eli (což je souhrnné pojmenování pro Elišku i pro Verunku, asi si myslí, že se tak řiká všém ségrám - ale je to hlavně jednoudušší než Verča), mimiko, pe (pes)... a samozřejmě je to sem tam pěkná vzteklina (když není nic v bezprostředím okolí, jde i dva metry, aby si bouchla pěstičkou do stolu). Jinak bezvadně jí - naprosto samostatně, vyleze všechno, na co si pomyslí a má ráda ranní mávání holkám z okna.
Verunka je teď dost mazel a největší úspěch slaví na logopedii (před dvěma týdny se jí paní logopedka zeptala, jak se má a Verča naprosto dokonale odpověděla: "Děkuju, dobŘe.") Ještě dotáhnout sykavky (s pomocným drátkem jí i ty jdou už mnohem líp) a bude vyslovovat perfektně. Před týdnem se obula a že odchází si hledat jinou rodinu: nás má prý ráda, ale ty ségry jí štvou a vůbec je nemá ráda. Úplně to trhalo srdce... chvilka pomazlení a povídání u skládání ponožek pomohlo, ale syndrom druhého dítěte je fakt síla. Budeme se jí muset víc věnovat - jen jí.
Elišce to jde skvěle ve škole, baví jí keramika, dramaťák, hudební nauka i výtvarný ateliér a už se "seká" čím dál tim míň. Jen nedávno "vnesla námitku", že vůbec nejsou naše děti, že jsme si je pořídili jen pro srandu a že nás nezajímají jejich problémy. Silná káva... a proč to všechno, zrovna jsme jim nechtěli pustit nějakou pohádku. Takže zase vysvětlování...
Ale je s nima i legrace, když se něco podniká, někam se jde (stačí i hřiště, procházka) tak je to fajn, jen když mají prostor a nějakou tu svou náladu, tak se Verča s Eli i perou a přetahují, co je čí (což mi připadá nejhůřší). V neděli se ale hezky dohodly a překvapily nás připravenou snídaní (Barča se ještě dospávala u nás - často v noci putuje k nám).
Je fajn, že teď už je tu mamka a často si bere Eli a Verunku, a to že jsme si před dvěma týdny díky ní mohli udělat s Petrem supr procházku noční Prahou a posedět v Maitrea bylo naprosto bezvadný.
Život je pestrý a někdy je holt pestrejší... až si všechno sedne, tak si budeme na tohle období vzpomínat (ale už aby to bylo :) jen je jistý, že příští podzim (jestli mě v práci budou chtít a vezmou Barunku do školky), tak bude zase ve znamení změn, protože bych měla jít do práce (na to se těším, jako malá holka, jen aby to klaplo...).
Barunčina nová slova: mamiko (to volá skoro pořád), tatíku, Eli (což je souhrnné pojmenování pro Elišku i pro Verunku, asi si myslí, že se tak řiká všém ségrám - ale je to hlavně jednoudušší než Verča), mimiko, pe (pes)... a samozřejmě je to sem tam pěkná vzteklina (když není nic v bezprostředím okolí, jde i dva metry, aby si bouchla pěstičkou do stolu). Jinak bezvadně jí - naprosto samostatně, vyleze všechno, na co si pomyslí a má ráda ranní mávání holkám z okna.
Verunka je teď dost mazel a největší úspěch slaví na logopedii (před dvěma týdny se jí paní logopedka zeptala, jak se má a Verča naprosto dokonale odpověděla: "Děkuju, dobŘe.") Ještě dotáhnout sykavky (s pomocným drátkem jí i ty jdou už mnohem líp) a bude vyslovovat perfektně. Před týdnem se obula a že odchází si hledat jinou rodinu: nás má prý ráda, ale ty ségry jí štvou a vůbec je nemá ráda. Úplně to trhalo srdce... chvilka pomazlení a povídání u skládání ponožek pomohlo, ale syndrom druhého dítěte je fakt síla. Budeme se jí muset víc věnovat - jen jí.
Elišce to jde skvěle ve škole, baví jí keramika, dramaťák, hudební nauka i výtvarný ateliér a už se "seká" čím dál tim míň. Jen nedávno "vnesla námitku", že vůbec nejsou naše děti, že jsme si je pořídili jen pro srandu a že nás nezajímají jejich problémy. Silná káva... a proč to všechno, zrovna jsme jim nechtěli pustit nějakou pohádku. Takže zase vysvětlování...
Ale je s nima i legrace, když se něco podniká, někam se jde (stačí i hřiště, procházka) tak je to fajn, jen když mají prostor a nějakou tu svou náladu, tak se Verča s Eli i perou a přetahují, co je čí (což mi připadá nejhůřší). V neděli se ale hezky dohodly a překvapily nás připravenou snídaní (Barča se ještě dospávala u nás - často v noci putuje k nám).
Je fajn, že teď už je tu mamka a často si bere Eli a Verunku, a to že jsme si před dvěma týdny díky ní mohli udělat s Petrem supr procházku noční Prahou a posedět v Maitrea bylo naprosto bezvadný.
Život je pestrý a někdy je holt pestrejší... až si všechno sedne, tak si budeme na tohle období vzpomínat (ale už aby to bylo :) jen je jistý, že příští podzim (jestli mě v práci budou chtít a vezmou Barunku do školky), tak bude zase ve znamení změn, protože bych měla jít do práce (na to se těším, jako malá holka, jen aby to klaplo...).
6.11.11
Eliška tuhla větu napsala úplně bez pomoci
... a jak to vzniklo? Nedělní ráno, rvačka, pláč, naplácání na prdelky od tatínka, najednou jsou z holek spojenci a pak se to jde za horka všechno sepsat... hlavně, že se udobřily :)
26.10.11
5.10.11
29.9.11
Co odpovědět
na otázku 4,5 leté Verunky: "Mami, jsi chytrá?"
Jak to tu holčinku napadne??? Raději se neptat :)
Jak to tu holčinku napadne??? Raději se neptat :)
27.9.11
Fosforeskující kámen
... dostala Eli i Verča od Ondrovi maminky Péti a byl to samozřejmě "megadar", takže Eliška ho hned nazvala "kámen lásky" - po kom to to dítě má? Aúuuuuuuuuuuuuu :)
23.9.11
:)
Eliška je v pěkném věku: hojnost kaštanů u Písecké brány jí tak učarovala, "že by se sem nejraději přestěhovala - mami, nešlo by to?" Eli, nešlo :)
Typické pro Barunku: Eliška i Verča nosily svetřík s kapucou a bambulí a až Barunka ho urvala :) - naprosto cíleně!!!
A jinak: je moc osvobozující a naprosto povzbudivé, že i někdo jiný má haldu podobných problémů, ale i radostí a strastí, která souvisí s haldou dětí, s přístupem k partnerství, plánování, systematičnosti a že jediná cesta je prostě tolerance, nevnucování vlastních postupů a že zadostiučinění se už možná dostavuje průběžně. Víc takových setkání... už jen to vědomí, že jiný člověk je nebo byl v podobné situaci dává další sílu.
Typické pro Barunku: Eliška i Verča nosily svetřík s kapucou a bambulí a až Barunka ho urvala :) - naprosto cíleně!!!
A jinak: je moc osvobozující a naprosto povzbudivé, že i někdo jiný má haldu podobných problémů, ale i radostí a strastí, která souvisí s haldou dětí, s přístupem k partnerství, plánování, systematičnosti a že jediná cesta je prostě tolerance, nevnucování vlastních postupů a že zadostiučinění se už možná dostavuje průběžně. Víc takových setkání... už jen to vědomí, že jiný člověk je nebo byl v podobné situaci dává další sílu.
22.9.11
Víkend na Slapech
Hrabání listí, řezání dřeva, zima kolem nuly, ale holky pracovaly samy od sebe a to potěšilo....
17.9.11
Dnešní vrcholné číslo naší Barči
Kdo chce svému domovu propůjčit svému domovu ryze osobitý ráz? Tomu ráda zdarma zapůjčím tohle malý zvíře! NEchápu, jak takouvou spoušť dokáže během 2 minut, kdy měřím Elišce teplotu (kterou ani neměla), udělat pouhých 12 kilo živé váhy...
naštěstí se jí nic nestalo, ale já myslela, že to sekne se mnou...
Dnešní pohoda v Kinského zahradách - Buchty a loutky
16.9.11
Barunka jde s miminkem na procházku
Tohle je teď typický Barunčin výraz - ráda se tváří udiveně :)
A nová slovíčka: Pipi (tu vyžaduje většinou pustit na PC), Bá (Bára), holky (volá s vehemencí jí vlastní ráda na Eli a Verunku), děti, mimi, NE (to jí jde moc dobře a většinou to používá i na věci, o které stojí :) a JO.
Pak ráda ukazáje na fotce v předsíni Petra a mě a pojmenovává nás :)
Dojmy ze začátku září
Tak Verunce se v nové školce líbí - hurááá. A dokonce tak hodně, že první den už tam chtěla spát i po obědě. Když jsem jí vyzvedávala, tak byla v pyžámku, v postýlce a povídala si s kamarádem Oliverem (samozřejmě už nejlepším :)
Eliška je nadšená ze své vlídné paní učitelky a děsně svědomitě dělá všechny úkoly a je vidět, že oceňuje, jak vtipně paní učitelka zadává úkoly a vše doma líčí. Jen paní družínářka se ji zpočátku moc nelíbila, ale to už si sedlo (nezdálo se jí, proč tolik kříčí, když to má být škola pohody a že potajmu plakala v šatně, aby ještě nedostala vynadáno). Školní družina udělala ještě na seznámení grilovaní na školní zahradě, tak bylo fajn se poznat. Další dny už Eli hlásila, že paní vychovatelka už skoro nekříčí :)
V nové lidušce paní učitelka na hudební nauku taky vypadá příjemně, tak snad to všechno takhle příjmně poběží.
Jediný kdo domů nenosí hezké známky jsem já - 4 z pondělní historie, ještěže nám rodinný průměr vytahuje nahoru Eli :)
Barunka dál válčí s atopickým ekzémem, teď má i horší noci a přes den se dost vzteká, ale jinak je s ní pohoda.
Petr má plnou hlavu práce, pevně mu držím palce, aby našel něco, kam bude chodit s chutí...
Eliška je nadšená ze své vlídné paní učitelky a děsně svědomitě dělá všechny úkoly a je vidět, že oceňuje, jak vtipně paní učitelka zadává úkoly a vše doma líčí. Jen paní družínářka se ji zpočátku moc nelíbila, ale to už si sedlo (nezdálo se jí, proč tolik kříčí, když to má být škola pohody a že potajmu plakala v šatně, aby ještě nedostala vynadáno). Školní družina udělala ještě na seznámení grilovaní na školní zahradě, tak bylo fajn se poznat. Další dny už Eli hlásila, že paní vychovatelka už skoro nekříčí :)
V nové lidušce paní učitelka na hudební nauku taky vypadá příjemně, tak snad to všechno takhle příjmně poběží.
Jediný kdo domů nenosí hezké známky jsem já - 4 z pondělní historie, ještěže nám rodinný průměr vytahuje nahoru Eli :)
Barunka dál válčí s atopickým ekzémem, teď má i horší noci a přes den se dost vzteká, ale jinak je s ní pohoda.
Petr má plnou hlavu práce, pevně mu držím palce, aby našel něco, kam bude chodit s chutí...
13.9.11
"Jééé, babička Elišky, paní Wiesnerová!"
Tak tohle byl fakt šok!!! Vešla jsem do družiny pro Elišku a tohle jsem uslyšela!!! Už si Vás "šťavnatou" třicítku (popravdě spíš vyšťavenou :) někdy někdo spletl s vlastní mamkou? Nikomu to nepřeju, nic příjemného to nebylo :) celý život mám pocit, že vypadám jako mamčina starší sestra, ale tohle bylo moc :)
Jinak se nám den ještě pěkně vyvíjel: Eliška po hudební nauce v lidušce stála před dveřmi pěkně naštvaná, že jdu pozdě (byla jsem poslední), a moc jí ani neobměkčilo, že jsem Báru musela přebalit, když se nám cestou z drogerie do lidušky pokakala. Pak ještě Bára narazila na sedačku u mamky v obýváku tak, že se zakousla do spodního rtu, takže jsem utírala proudy slz a krve (ale byla statečná) a večer jsem jí ještě načapala, že si už pro změnu vlásky stříhá úplně sama bez Verčinné pomoci... takový pěkný pohodový den :) To že cestou pro stůl Bára nechtěla sedět v autosedačce a ječela, Verunka brečela ve vaně, že jí Bára bouchla konvičkou, tak nahlas, že to vypadalo, že zbourá koupelnu už jsou jen drobnosti :)
Ale máme stůl - velký, masivní, krásný!!!!
Jinak se nám den ještě pěkně vyvíjel: Eliška po hudební nauce v lidušce stála před dveřmi pěkně naštvaná, že jdu pozdě (byla jsem poslední), a moc jí ani neobměkčilo, že jsem Báru musela přebalit, když se nám cestou z drogerie do lidušky pokakala. Pak ještě Bára narazila na sedačku u mamky v obýváku tak, že se zakousla do spodního rtu, takže jsem utírala proudy slz a krve (ale byla statečná) a večer jsem jí ještě načapala, že si už pro změnu vlásky stříhá úplně sama bez Verčinné pomoci... takový pěkný pohodový den :) To že cestou pro stůl Bára nechtěla sedět v autosedačce a ječela, Verunka brečela ve vaně, že jí Bára bouchla konvičkou, tak nahlas, že to vypadalo, že zbourá koupelnu už jsou jen drobnosti :)
Ale máme stůl - velký, masivní, krásný!!!!
"Mami, nic se nestalo"
Dopoledne, úterý: pračka jede, koláč se peče, brambory na kaši se vaří, maso podlejvám a do toho volá kamarádka a během hovoru s ní je v pokojíčku ticho - už to mi mělo být podezřelé!!! :) Když domluvíme, tak příjde Verunka, že potřebude smetáček a lopatku, se slovy "Mami, nic se nestalo." Tak to už jí jdu v patách a slečna tentokrát ostříhala nejen sebe, ale i Barunku!!!!!! A to necháváme dorůst ofinku... no ještě, že mají všechna svá očka na svém místě :)
8.9.11
Elišky první jednička za obrázek školy
Takhle pečlivě Eliška ve školce nikdy nemalovala - jsem ráda, že jí to ve škole tak bere...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
